pavel.radosta@seznam.cz
tel.: +420 602 709 671














Ukázka z knihy Ztracen v zemi mamutů

Ukázka z knihy Ztracen v zemi mamutů

 

   Už jsou tady!

   Pokřik se nesl od řeky a tentokrát bylo jasné, že se nemohl týkat ničeho jiného než lososů.

   Na několika místech řeky se objevily vždy jednotlivé rybí krasavice, pronásledované peroucím se houfem roztoužených nápadníků. To byl čas, kdy celý kmen ryby lovil po desítkách.

   Mělké části řeky a jejích menších přítoků rybáři přehradili vrbovými plůtky. Pak kameny, větvemi, odvážnější i přímo ve vodě naháněli lososy do proutěných pastí, kde je napichovali kostěnými harpunami.

   Lesklá těla ryb sebou házela na hrotech harpun, zpětné háčky jim bránily vyprostit se z ostrých hrotů.

   Ještě na břehu se ryby vzpínaly, cenily řady špičatých zoubků. Děti a ženy za halasného jásotu odnášely mohutné ryby do tábora, kluzké a stále živé šupinaté válce jim každou chvíli vyklouzly z rukou a plácaly se v mokré trávě.

   „Ať ti neuteče!

   „Kňuk nedohoní ani rybu.“

   „Hele, támhle na tebe jedna mává.“

   „Tahle se mrská jak žížala v hubě Čuma.“

   Děti na sebe vesele pokřikovaly a celé smáčené a urousané se těšily na rybí hody.   

   Několik následujících dní se pak lahodné ryby otáčely na rožních, růžové maso plné tuku prskalo, škvířilo se a vonělo po celém táboře, vůně se nesla za poslední chýše, přes skládku starých mamutích kostí, nesla se po řece a ztrácela v krajině, aby zvěstovala táboru i světu, že kmeni se daří dobře.

   Důkazy blahobytu – pečené ryby, sušící se pruhy masa a zbytky ledabyle obraných kůží, ale přilákaly k táboru nebezpečného hosta.

   Dříve, než se ukázal v celé své hrůzostrašnosti a mohutnosti, zaznamenal jeho přítomnost pozorný Lín. Spíš než vrozená ostražitost, mu ovšem pomohla náhoda.

   Lín se šel jako obvykle vyprázdnit večer před spaním na oblíbené místo kousek za táborem. Dřepěl už hodnou chvíli na kraji bažinky v porostu devětsilu, jehož vůně teď na jaře milosrdně překrývala táborové hnojiště.

   Funění, které zaslechl, zpočátku nepřičítal ničemu mimořádnému. Neodbíhal sem sám – a známe přece Kla!

   Ohlédl se.

   Ani Kel, ani nikdo jiný u bažinky nebyl.

   Funění, frkání, mlaskání a další podivné zvuky vycházely ze vzdálenější houštiny. Noc byla tmavá a tak Lín zapomněl na svoje večerní poslání a rychle se vrátil do tábora.

   Tady zburcoval muže, ukládající se ke spánku, pak i ženy, které vzbudily v chýších děti.

   Všichni se shromáždili u ohně, který se teď rozhořel vysokým, varovným plamenem. Jeho záře vytvářela mihotavou stěnu, za ní už byla neproniknutelná noc.

   Tísnivé napětí ztišilo celý tábor, všechny zraky se upínají do tmy.

   Muži vstoje, s rukama svírajícíma oštěpy, ženy vsedě s dětmi schoulenými v náručích.

   Všichni cítí, že se blíží pohroma.

   Lomoz praskajícího křoví napovídá, že to, co krouží kolem tábora je velké a těžké.

   Ne, není to zatoulaný nosorožec, ten by se táboru zdaleka vyhnul, natož mladý nezkušený mamut, plachý kůň, mohutný jelen z jihu – kdepak, nic takového.

   Zkušenější lovci dobře vědí, koho přilákala do tábora vůně ryb.

   Zvuky z temnoty se teď blíží od cestičky, kudy chodíval kmen k řece.

   Kroky se sice na pevné stezce ztišily, zato už je slyšet sípavý dech a skřípání drápů o kameny na cestě.

   Od hromady kostí zavřeštěla kavka.

   Niam si všiml, že zatímco Luna sedí schoulená, obrácená tváří k ohni a se zavřenýma očima, Žíně vyskočila, popadla hořící větev a postavila se k mužům.

   Udělal totéž a ještě jednou se ohlédl po Luně.

   Nepohnula se, jen se ještě víc stočila do klubíčka.

   Kde je Kňuk?

   Niamův mladší bratr se držel za kabátec starého Opála a střídavě se obracel na svou matku u ohně a na muže, kteří obklopovali vnitřní, ženský kruh. Z Kňuka bude odvážný a silný chlapec, pomyslel si Niam s pohledem na jeho nedětsky velké ruce.

   Na další myšlenky už není čas.

   Z černé tmy se na stezce noří malá, zlá očka, světélkující rudými odlesky ohně. Pak velká kulatá hlava, mokrý čenich, malé chlupaté uši. Z pootevřené tlamy stékají mezi svítícími špičáky tenké pramínky slin.

   Medvěd!

   Kývá se ze strany na stranu, temně chrčí a předními prackami s dlouhými drápy zuřivě drásá půdu, ze které odletují kameny a velké drny trávy.

   Nikdo u ohně se nehýbe. Lovci, ženy, děti, všichni strnuli v hrůze.

   Medvěd se zhoupne, postaví se na zadní a oheň ozáří jeho urousané břicho.

   Teprve teď je vidět, jak je zvíře obrovské. Vysoko nad hlavami stojících lovců se doširoka otevírá řvoucí medvědí tlama s řadami hrozivých zažloutlých zubů. Sliny z tlamy vlají na všechny strany a řev z hlouby medvědího hrdla je rozstřikuje až k nohám nejblíže stojících lovců.

   Ještě několikrát medvěd klesl na všechny čtyři a opět se vztyčil, nasával vzduch nozdrami, ryčel, bušil tlapami do země.

   Potom náhle ztichl, otočil se a kolébavě zmizel ve tmě.

   Dlouhou chvíli ještě stáli muži bez hnutí a bez hlesu kolem žen a dětí u ohně, zírali do tmy a lízali si krev z rozkousaných rtů.

   Celou noc zůstal tábor u stále živených plamenů, několik dalších ohňů muži rozdělali i po krajích ležení.

   Druhý den se všichni dali do úklidu, posbírali povalující se lososí kůže, zbytky po hostině naházeli do řeky, vymetli krvavé rybí hlavy, spálili i staré kosti s hnijícími zbytky. Zásoby dobrého masa zakopali hluboko do ledových jam a přikryli mamutími lopatkami a hromadou kamení.

   Jarní úklid byl u konce. Může přijít léto.